Přeskočit na obsah

IRF struktura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

IRF struktura bývá označována jako základ dialogického vyučování. Její název je odvozen z počátečních písmen složek Iniciace – Replika – Feedback.[1] Jedná se o rozhovor mezi učitelem a žákem, učitel tento rozhovor započne otázkou, na kterou žák odpoví a učitel žákovu odpověď zhodnotí, čímž dialog ukončí.[2] Struktura IRF je nejběžnějším komunikačním schématem, který ve výuce nastává, a na kterém se podílejí i žáci, přičemž nezáleží na národu, jazyku ani školské organizaci ani věku žáků.[3]

Jako první se o komunikační struktuře vyučování zmínil Hugh Mehan (1979), který ji nazval IRE strukturou.[4] Paralelně s ním, ale podobný princip popisují i jiní autoři, například Sinclair a Coulthard, kteří tuto strukturu již označují jako IRF strukturu.[5]

Schéma IRF struktury

Komunikace mezi učitelem a žákem se skládá ze sekvencí, které jsou složeny ze 3 členů:[6]

Iniciace (initiation)

Iniciace je nějaký podnět, kterým učitel začíná komunikovat se žáky, v pedagogické komunikaci to nejčastěji bývá učitelova otázka, kterou spouští žákovu reakci.

Replika (response)

Replika je žákova odpověď na učitelovu otázku.

Feedback

Feedback, případně evaluace, je učitelova zpětná vazba k žákově odpovědi. Učitel zhodnotí žákovu repliku. Při kladné zpětné vazbě učitel sekvenci uzavře a otevře novou, pokud je zpětná vazba negativní, učitel často iniciaci zopakuje ve zjednodušené podobě, čímž dojde k tzv. rozšířené IRF struktuře. Každá IRF struktura tak vrcholí pozitivní evaluací učitele.

Příkladem pro IRF strukturu je článek zveřejněný Hughem Mehanem „Kolik je hodin, Denisi?

Ukázka 1

A: „Kolik je hodin, Denisi?“

B: „14:30.“

A: „Děkuji, Denisi.“

Takto vypadá běžný rozhovor, kdy jedna osoba potřebuje zjistit informaci, kterou jí může sdělit druhý člověk.

Ukázka 2

A: „Kolik je hodin, Denisi?“

B: „14:30.“

A: „Správně, Denisi.“

Druhá ukázka se od první liší ve zpětné vazbě, kdy tázající se osoba hodnotí odpověď respondenta. Tazatel zná správnou odpověď.[7]

  1. ŠVAŘÍČEK, Roman. Funkce učitelských otázek ve výukové komunikaci na druhém stupni základní školy. Studia Pedagogica. 2011, roč. 16, čís. 1, s. 26,27. Dostupné online. 
  2. MAKOVSKÁ, Zuzana. Žákovské strategie při hledání odpovědí na otázky učitele. Studia paedagogica. 2011, roč. 16, čís. 1, s. 49. Dostupné online.  Archivováno 25. 12. 2019 na Wayback Machine.
  3. MOLINARI, Luisa; MAMELI, Consuelo. Triadické interakce ve výukové komunikaci. Studia paedagogivca. 2015, roč. 20, čís. 3, s. 8. Dostupné online.  Archivováno 25. 12. 2019 na Wayback Machine.
  4. MAREŠ, Jiří. Zkoumání procesů a struktur: historie a současnost. Pedagogika. 2016, roč. 66, čís. 3, s. 258–282. Dostupné online. 
  5. SINCLAIR, John McHardy; COULTHARD, Malcolm. Towards an analysis of discourse: the english used by teachers and pupils. 1975. vyd. London: Oxford University Press, 1975. 
  6. ŠEĎOVÁ, Klára; ŠVAŘÍČEK, Roman; ŠALAMOUNOVÁ, Zuzana. Komunikace ve školní třídě. 2012. vyd. Praha: Portál, 2012. 
  7. MEHAN, Hugh. "What Time Is It, Denise?": Asking Knowing Information Questions in Classroom Discourse. Theory In Practice. 1979.