Přeskočit na obsah

Ara ararauna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxAra ararauna
alternativní popis obrázku chybí
Ara ararauna
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Řádpapoušci (Psittaciformes)
Čeleďpapouškovití (Psittacidae)
Podčeleďpapoušci (Psittacinae)
Rodara (Ara)
Binomické jméno
Ara ararauna
Linné, 1758
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ara ararauna (Ara ararauna) je velký papoušek z rodu Ara.

Tento druh popsal v roce 1758 Švédský přírodovědec Carl Linné v desátém vydání díla Systema Naturae. Umístil ho do rodu Psittacus spolu se všemi ostatními druhy papoušků pod binomickým jménem Psittacus ararauna.[2] Tento ara je jedním z osmi žijících druhů rodu Ara poprvé navrhnutým v roce 1799 francouzkým přírodovědcem Bernardem Germainem de Lacépèdem.[3][4] Rodové jméno Ara pochází z označení ará v jazyce Tupi znamenajícím ara. Slovo je onomatopeické a odkazuje na hlasové projevy. Druhové jméno ararauna pochází ze slova Arára úna v jazyce Tupi znamenajícím "velký tmavý papoušek" čímž označují aru hyacintového.[5] Slovo ararauna bylo použito německým přírodovědcem Georgem Marcgravem v jeho práci Historia Naturalis Brasiliae.[6] Tento druh je monotypický, žádné poddruhy nejsou rozlišovány.[4]

Dorůstá 76–86 cm a váží 900–1300 g. Patří tak k větším druhům arů. Je velmi výrazně zbarven. Celou přední část těla má žlutou, zadní modrou a na hlavě má kolem očí velkou lysinu. Zobák je velmi mohutný, svrchní část je hákovitě zahnutá, spodní část je značně pohyblivá.

Vyskytuje se v tropických lesích na rozsáhlém území Jižní Ameriky v rozmezí od Trinidadu a Venezuely jižně až po Brazílii, Bolívii, Kolumbii a Paraguay. Částečně zasahuje také do Střední Ameriky, konkrétně na území Panamy.

Živí se plody, ořechy a kokosovými ořechy. Za potravou létá až 25 kilometrů daleko. Arové létají na odkryté jíloviště kde konzumují jíl pro neutralizaci toxických látek v žaludku, proto mohou konzumovat nezralé a toxické ovoce.

Hnízdění

[editovat | editovat zdroj]
Ara ararauna
Mládě ary ararauna ve věku 20 dní

Je monogamní, páry přitom tvoří zpravidla na celý život. Hnízdí v dutinách stromů, nejčastěji v palmě Mauritia flexulosa a snáší 2 - 3 vejce. Mláďata se líhnou holá a slepá po 28 dnech a peří jim naroste až po 10 týdnech. Vylétají přibližně po 97 dnech po vylíhnutí. Všichni arové jsou dlouhověcí ptáci, v zajetí se dožívají více než 50 let.

Stav ohrožení

[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli je populace žijící v Trinidadu považována za ohroženou a v Paraguay druh stojí již na hranici vyhubení, v Červeném seznamu IUCN stále spadá do kategorie málo dotčených druhů.[7] Jeho volně žijící populace nebyla sečtena ale věří se že čítá okolo 10 000 jedinců a klesá. Je zařazen v CITES příloze II. a obchod s ním je omezený.

Chov v zajetí

[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o velmi oblíbeného klecového ptáka. Ara ararauna je často chován ve voliérách v zoologických zahradách, jako třeba v Zoo Brno, Zoo Liberec, Zoo Jihlava, Zoo Plzeň, Zoo Tábor nebo v Zoo Zlín či v Zoo Chleby.

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. LINNAEUS, Carl. Systema Naturae per regna tria naturae, secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. 10th. vyd. Holmiae (Stockholm): Laurentii Salvii, 1758. Dostupné online. S. 96. (Latin) 
  3. LACÉPÈDE, Bernard Germain de. Discours d'ouverture et de clôture du cours d'histoire naturelle. Paris: Plassan, 1799. Kapitola Tableau des sous-classes, divisions, sous-division, ordres et genres des oiseux, s. 1. (francouzsky)  Page numbering starts at one for each of the three sections.
  4. a b Parrots, cockatoos [online]. Redakce Gill Frank. International Ornithologists' Union, January 2022 [cit. 2022-03-16]. Dostupné online. 
  5. JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 52, 53. 
  6. MARCGRAVE, Georg. Historia Naturalis Brasiliae. Lugdun and Batavorum (London and Leiden): Franciscum Hackium and Elzevirium, 1648. Dostupné online. S. 206. (Latin) 
  7. The IUCN Red List of Threatened Species

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]