Víkendové volby do Evropského parlamentu silně ovlivní unijní agendu téměř do konce dekády. Velkou zvědavost vzbuzuje zejména další osud Green Dealu, jehož cílem je dosáhnout uhlíkové neutrality Evropské unie do roku 2050. Po horečné zelené aktivitě v posledních pěti letech se politický vítr otáčí a chuť k boji proti změnám klimatu klesá. Je ale pravděpodobné, že místo zásadních revizí dosavadních opatření čeká sedmadvacítku intenzivní debata o ochraně evropského průmyslu a konkurenceschopnosti, investicích a omezení sociálních dopadů dekarbonizace.
Zelenou dohodu provázejí kontroverze od samého počátku. Její kritici tvrdí, že dopadne na peněženky voličů a poškodí evropský průmysl i farmáře. Naposledy proti ní ve velkém měřítku protestovali zemědělci po celé sedmadvacítce. Zároveň se očekává, že po hlasování v Evropském parlamentu nejspíš posílí pravicoví populisté a radikálové a dojde ke změnám ve složení jednotlivých frakcí.
Část evropských voličů si proto dělá naděje, že se v nadcházejícím období unijní klimatické aktivity přinejmenším výrazně omezí. A některé strany dokonce slibují, že se ještě podaří zvrátit už schválená opatření, například zákaz prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035.
Zákaz spalovacích motorů je už v běhu
Z květnového šetření Ústavu pro evropskou environmentální politiku (IEEP) vyplývá, že i dvě třetiny ze zhruba tří stovek odborníků na životní prostředí očekávají negativní dopad eurovoleb na realizaci Green Dealu. Zvláště problematické podle nich bude, pokud uspějí strany z frakcí Identita a demokracie a Evropští konzervativci a reformisté. A příliš si neslibují ani od Evropské lidové strany.
„Posledních několik měsíců ukázalo, že ekologické a klimatické povědomí začíná erodovat a že mnoho z již dosažených kompromisů a dohod je zpochybňováno průmyslem, zemědělci a členskými státy,“ připustil ve zprávě šéf IEEP Eero Yrjö-Koskinen. To však podle dalších názorů nutně neznamená, že blok čeká velký převrat.
„Myslím si, že se to celé zabalí trochu jinak, do jiného balicího papíru a klíčová budou slova jako konkurenceschopnost, bezpečnost a ochrana průmyslu a trhu práce. A to je něco, na co Evropané budou slyšet. Doteď jsme se bavili hlavně o ambicích, nyní se budeme bavit mnohem víc o penězích,“ očekává Tomáš Jungwirth Březovský, vedoucí Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).
Strany, které prosazovaly zelenou agendu, podle něj sice nejspíš oslabí, ale pravděpodobně se nevytvoří ani silná koalice s ambicí vše přehodnotit. Připouští však, že může dojít k určitým úpravám, hledání výjimek a posouvání termínů. Důležité také bude, jestli Ursula von der Leyenová zůstane v čele Evropské komise. Přestože nyní v důsledku měnícího se politického klimatu trochu otáčí a hovoří o jiných prioritách, tak Green Deal zřejmě nebude chtít zásadně podkopat, domnívá se analytik AMO.
Jungwirth Březovský podotýká, že naprostá většina agendy, vytyčené v Zelené dohodě, je dnes už legislativou a nebylo by tak vůbec snadné vymyslet, jak ji rychle změnit. To se týká i často zmiňovaného zákazu prodeje spalovacích motorů, jehož zrušení v kampani slibuje hnutí ANO.
„Sliby o zvrácení zákazu spalovacích motorů jsou podle mě mimo, je to v legislativě a už tehdy se podařilo Německu, Česku a dalším vyjednat určité ústupky, výjimku pro syntetická paliva,“ vysvětluje expert. Automobilky a další byznys s tím podle něj počítají a investičně se připravují. „A já si nejsem vědom toho, že tu byl velký apetit z evropských firem po zásadním přehodnocení. Naopak, to, co potřebují, je určitá transparentnost a předvídatelnost a tyto řeči tomu moc nepomáhají,“ dodává.
Evropané Green Deal zatím nedokázali strávit
Na druhou stranu ne všechno „zelené“ se v končícím období podařilo schválit. Například se nepovedlo prosadit udržitelné používání pesticidů, které mělo podle zastánců podpořit biodiverzitu a chránit zdraví obyvatel a podle kritiků ohrozit potravinovou produkci. A členské státy pořád nedokončily schvalovací proces zákona o obnově přírody, považovaného za jednu z klíčových součástí Green Dealu.
„Zákon o obnově přírody byl pod velkou politickou kritikou, ale dohoda existovala, nicméně pak padla kvůli otočení pozice Maďarska,“ popisuje Jungwirth Březovský. Zdůrazňuje, že je to téma, které není pouze klimatické, ale má přesah v otázku důvěryhodnosti celého evropského legislativního procesu a platnosti dohod. Pokud se podle něj ukáže, že z nich může každý na poslední chvíli vycouvat, může to mít dalekosáhlé důsledky. Není však vyloučené, že Rada EU tuto legislativu schválí ještě v červnu, tedy do začátku maďarského předsednictví.
Hlasování o tomto zákonu v europarlamentu každopádně naznačilo, že by se evropští lidovci mohli v budoucnu v některých záležitostech spojovat s konzervativci a euroskeptiky proti zeleným, levici a liberálům. A z lidoveckých řad zaznívá, že zelení byli v instituci zastoupeni nad svoji váhu v národních zákonodárných sborech a nyní se mohou dočkat odvety. Jednoduše z důvodu, že změny jsou pro unijní občany příliš rychlé a radikální a nedokážou je strávit. „Příštích pět let pro ně vypadá velmi špatně,“ citoval magazín Foreign Policy mluvčího Evropské lidové strany Pedra Lópeze.
Green Deal se navíc pro některé strany stal nástrojem politického boje, na který svádějí téměř veškeré negativní hospodářské jevy. „Víme, že tyto argumenty se používají k maximální polarizaci před evropskými volbami a tím k přilákání některých voličů,“ řekl Deutsche Welle Neil Makaroff z bruselského think tanku Strategic Perspectives.
Klimatické změny přitom podle šetření Eurobarometru zůstávají jednou ze tří největších obav Evropanů, a to i v době války na Ukrajině. A mnozí si také myslí, že politici na národní úrovni nedělají dost. Evropská environmentální agentura nedávno varovala, že nečinnost si vyžádá stovky tisíc životů a časem více než bilion eur ročně na pokrytí škod způsobených počasím.
Odkládané problémy
Velkým úkolem budoucích institucí i jednotlivých států proto bude vysvětlování zelené agendy veřejnosti a nalezení způsobů, jak co nejvíce mírnit její sociální dopady jak na domácnosti, tak na celé regiony. „Je to nezbytné pro naplnění imperativu nenechat nikoho pozadu. Pokud se nám budou rozevírat sociální nůžky v důsledku přijímání klimatických opatření, tak to dlouhodobě nemůže fungovat,“ je přesvědčen Jungwirth Březovský.
Sedmadvacítka by měla ukázat, že má nástroje, jak lidem pomoci. Mimo jiné i z důvodu, že se v roce 2027 budou zavádět emisní povolenky také na silniční dopravu a vytápění budov s dopadem na domácnosti.
V příštím období rovněž bude potřeba vypořádat se s dluhem, kterým je Green Deal v kontextu agrárního sektoru. Kolem citlivé problematiky už podle experta nepůjde opatrně našlapovat, ale bude se muset promítnout do financování. I zemědělství zřejmě v budoucnu bude zahrnuto do systému emisních povolenek. „A tato debata začíná politicky vypjatou situací, kdy unijní instituce vyšly vstříc protestům a seřezaly všechny legislativy, které by na zemědělství mohly dopadnout. Tím spíše se k tomu budou muset vrátit v následujících letech,“ uvedl Jungwirth Březovský.
Zřejmě však největším úkolem, který před sebou sedmadvacítka v rámci Zelené dohody má, je ochrana evropského průmyslu. Často se debatuje o tom, zda ho skutečně poškodí a způsobí ztrátu mnoha pracovních míst, nebo naopak více míst vytvoří a bude příležitostí pro investice a inovace. A s tím souvisí téma evropské konkurenceschopnosti vůči Spojeným státům a Číně. Experti přitom často varují, že EU chybí jasná průmyslová strategie, jak globální závody v zeleném technologickém rozvoji neprohrát.
„Spoustu času jsme ztratili debatováním, že si zeleným přechodem zničíme průmysl. A dnes vidíme, že v zelených technologiích jsou nejdál Čína a Spojené státy. Výroba solárních panelů dříve v EU existovala, ale dnes už prakticky přešla do Číny. To samé se týká i elektromobilů,“ podotýká Filip Křenek z Institutu pro evropskou politiku Europeum.
Zatímco Číně se za pomocí masivních investic daří dobývat zahraniční trhy se svými zelenými technologiemi už delší dobu, v USA zažívá toto odvětví boom především díky zákonu o snižování inflace (IRA). Pobídky mají podle některých odhadů hodnotu 1,2 bilionu dolarů, což Evropě přináší nová rizika.
Levná zelená Amerika
V mnoha odvětvích jsou tak v USA pobídky výrazně vyšší, než jaké jsou na stole v Evropě, a to i přes značné finanční prostředky dostupné prostřednictvím unijních fondů a kas členských států. A díky zapracování do daňového zákoníku je podpora vysoce předvídatelná v desetiletém horizontu a na rozdíl od EU je provozně velmi snadno dostupná, vypočítává výhody amerického programu pařížské Centrum Jacquesa Delorse.
IRA tak podle něj podstatně snižuje náklady na výrobu různých zelených produktů. Očekává se například, že v případě fotovoltaiky poklesnou o šedesát procent, čímž se americké panely stanou nejlevnějšími na světě. V případě baterií byly zatím ty evropské srovnatelné se zaoceánskými, jenomže u těch mají výlohy klesnout téměř o třetinu. Výhodu USA získají i ve výrobě zeleného vodíku či větrníků.
Think tank však doporučuje, aby si EU dobře promyslela, do kterých technologií se jí skutečně vyplatí investovat, a kde naopak může využít výhod levného importu. Brusel tak už víceméně činí v případě solárních panelů, kde se zdráhá zakročit vůči čínskému importu, aby nenarušil vysoké tempo instalací nových obnovitelných zdrojů. Věří, že tím kromě splnění klimatických cílů pomůže srazit ceny energií, které jsou jednou z často citovaných konkurenčních nevýhod bloku.
Sedmadvacítka má však i další specifika, jejím velkým problémem je, že není národním státem a funguje na několika úrovních. Křenek podotýká, že EU jako celek nedisponuje tak velkými prostředky jako její konkurenti a investice do technologií tak silně závisejí na členských státech. A to je velmi citlivé téma. Uvolnění pravidel pro státní pomoc se nelíbí menším členským zemím, které poukazují na to, že velké a bohaté státy je v tomto směru převálcují.
EU tak patrně bude i nadále řešit, jak by měla podpora evropského průmyslu vypadat. „Německo a Francie mají zcela jiné finanční kapacity oproti některým členským státům. Pokud se nenajde celoevropské řešení, menší státy včetně Česka na tom budou tratit,“ podotýká Křenek. Také Centrum Jacquesa Delorse tvrdí, že dodatečné fondy by umožnily každé zemi zajistit minimální úroveň podpory průmyslové politiky.
Zahraniční konkurence ve dveřích
Problémem podle Křenka je i to, že oproti USA jde do vývoje a inovací také málo peněz ze soukromých zdrojů, a je proto potřeba nastavit pravidla tak, aby evropští investoři chtěli vynaložit své peníze doma. A tázat se, jestli potenciál růstu firem stále není limitován národními hranicemi, protože jednotný trh dosud není plně funkční.
Upozorňuje i na to, že nevyužitý kapitál leží v úsporách evropských domácností. Problémem je podle něj také fragmentovaná a přísná bankrotová legislativa, takže Evropané mají oproti Američanům malou motivaci riskovat.
Velkým tématem pro budoucí zástupce EU zůstane i zavádění restriktivních opatření vůči neférové zahraniční konkurenci, k němuž mají jednotlivé země různý přístup a těžko hledají shodu. Vidět je to například na prověřování subvencí pro čínské elektromobily. Francie je v tomto směru velmi aktivní, ale na čínském trhu závislé německé automobilky nabádají k ostražitosti, jelikož se bojí odvetných opatření za uvalení dovozních cel.
V nadcházejícím období bude EU také řešit ostrý náběh takzvaného mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM). Jeho úkolem je zpoplatnit výrobní emise u zboží dovezeného ze zemí, které tolik nedbají na dekarbonizaci, a narovnat tak podmínky pro evropské výrobce. Dovozci si budou kupovat certifikáty, jejichž cena bude odvozena od unijních emisních povolenek. „Takže doufám, že už nikdo nebude moci tvrdit, že si tu ničíme průmysl a Čína nedělá nic. Protože pokud bude chtít dovážet do Evropy, už nicnedělání stačit nebude,“ věří Křenek.
